PUCALLPA - BRÁNA DO SVĚTA MÝTŮ
Casa Mágica leží ve vesničce San José poblíž města Pucallpa - nejrychleji se rozvíjející "metropole" v centrální Amazonii, jejíž expanze začala v sedmdesátých letech dvacátého století, kdy sem byla zřízena silnice z hlavního města. Po ní obratem začaly proudit kamiony, které do Limy vozily dřevo a z Limy beton. Od dob, kdy Pucallpu navštívil beatnik Allen Ginsberg hledající spolu s Williamem Burroughsem zkušenost s mýty opředenou yagé (jiné pojmenování ayahuascy), se tak město změnilo k nepoznání. Ačkoliv na fotkách může vzbuzovat romantické pocity, ve skutečnosti zde Evropan narazí na neobyčejně nevábné prostředí jako vystřižené z představ o zemích třetího světa - hlučné, špinavé a ošklivé. V závějích prachu nad rozpáleným betonem Pucallpa přípomíná město po atomovém výbuchu, do jehož trosek se právě znovu nastěhovali původní obyvatelé. Většina domů v různé fázi rozestavěnosti je slepená z kousků roztodivných předmětů, odpadkové koše neexistují ani na nejfrekventovanějších třídách, silnice nemají chodníky a pokud ho náhodou mají, hrozí nebezpečí uvíznutí v půl metru hlubokých všudypřítomných kanálech. Funkce všech věcí se zde zkrátka podřizuje naprostému pragmatismu a pokud něco nemá jasný a nutný účel (např. omítka na zdech), jednoduše se nedělá. To se nakonec může ukázat jako nejlepší řešení, protože děsivý často bývá i opak - pokud náhodou narazíte na hotový dům, podléhá jeho vizáž naivní latinsko- americké estetice, kdy pyšný majitel místo omítky raději použije moderní dlaždice do koupelny imitující mramor. První dojmy z Pucallpy proto obvykle nemají daleko k úplnému znechucení, přestože v Peru jistě existují i horší místa (jako je fantasktní Juliaca).
Pokud ale návštěvník uvyklý na "civilizaci" v tomto městě přežije několik dní, zažije nečekané okouzlení. Brzy totiž odhalí, že Pucallpa představuje jednu z mizejících destinací, kterou spojuje se světem velké letiště, ale neexistuje v ní McDonald ani žádný jiný z výdobytků globalizované superkultury. Naštěstí totiž není zajímavá pro turisty ani investory s výjimkou ohromných dřevařských společností. Přesto zde má domov několik stovek tisíc lidí, kteří přežívají zcela živelně a naplňují město uspěchanou, barevnou vibrující energií. Pokud udivený pozorovatel přetrpí prvotní chaos, překvapeně zjistí, že vše potřebné svým způsobem funguje. Místní obchodníci vytvářejí složitý propletenec vztahů, který nemá daleko ke starým tržištím v asijských metropolích, avšak s výrazným latinsko-americkým temperamentem. Pohlcující atmosféra, která je zcela unikátní a svá, návštěvníka spolehlivě vykolejí ze zaběhaných civilizačních rutin a tato zkušenost "s jiným během věcí" se nakonec ukáže jako největší přínos.
Postupující globalizace sice otevřela prostor pro masový turismus, ale zároveň způsobila, že většina míst na naší planetě dnes působí prakticky identicky. Za zjednodušené cestování jsme zaplatili vysokou cenu ve formě ztráty různorodosti. Lidé sledují stejné zprávy, mají obdobné životní cíle a věci vnímají podobným způsobem. Na rozdíl od Angličana, který před stopadesáti lety navštívil po dlouhé plavbě Indii a zažil "jiný autentický svět", ze kterého byl schopen z velkého odstupu nahlédnout zpětně kulturu své rodné země, nemá dnes člověk toužící po podobném obohacení příliš na výběr. Paradoxně je to nakonec civilizační vykořenění spolu s bohatou šamanskou tradicí, co do špinavé a hlučné Pucallpy přitahuje dobrodruhy a alternativní umělce z celého světa.
Možná je zákonité, že čím modernější a racionálnější je doba, tím větší množství lidí se zajímá o starobylé spirituální praktiky, moudrost primitivních národů a usiluje slovy McKenny o "návrat k archaismu", odkud lze nahlédnout pod balast civilace. Na první pohled by však spiritualitu v Pucallpě nečekal nikdo. Město ve své chudobě působí mnohem více jako bizarní chrám materialismu - diskotéky, noční kluby i křičící televize, které tvoří povinnou výbavu i té nejubožejší chýše, najdeme rozesety po celém městě. Nicméně ještě nedávno zde byl místo města prales s původními indiánskými vesnicemi a kulturami, které disponovaly zcela odlišným pohledem na svět. Ale zatímco starobylý deštný prales je dnes už nenávratně vytěžen v okolí 50 km od města, původní tradice se uchovaly i po invazi "civilizace". Okolí Pucallpy je proto dodnes považováno za místo s největším množstvím praktikujících šamanů na kilometr čtvereční.
Užívání psychedelik ve formě ayahuascy je v Peru legální, neboť pro oblast Amazonie má stejný tradiční význam, jako žvýkání koky pro indiány v horách. Mnoho šamanů pochází z vesniček kolem jezera Yarina kousek za Pucallpou obývaných indiány z kmene Shipibó, kteří jsou kromě rybaření známí výrobou předmětů s unikátními, vysoce estetickými vzory inspirovanými ayahuascovými vizemi. Zatímco Pucallpa je stejně jako většina velkých peruánských měst díky španělským dobyvatelům křesťanská a majorita uměleckých artefaktů ve městě proto donekonečna zobrazuje naivní kýčové výjevy z bible, navštěva tradiční vesnice Shipibó je výtvarně strhující. Kromě látek, keramiky a šperků zde nejsou výjimkou ani pokreslené zdi a celé domy. Vzhledem k tomu, že jako u většiny psychedelik má i při užívání ayahuascy zásadní význam "set & settings" (tedy volba prostředí - jak fyzického ve formě správně působícího místa, tak psychického ve smyslu správného provedení a atmosféry rituálu), bývá zázemí vesnic Shipibó spolu s divokou (byť dnes již výrazně redukovanou) amazonskou přírodou plnou života pro obřad ideální.